Biblista, historik řecké literatury a dlouholetý profesor Nového zákona na Evangelické teologické fakultě UK, Petr Pokorný, přináší ve sbírce studií Ježíš Nazaretský exkurz do současného ježíšovského bádání.            
Základním atributem studií je kritická práce s texty. Nezabývá se interpretací, či exegezí jednotlivých dostupných textů, ale systematicky, historicko-kriticky rekonstruuje Ježíše Nazaretského, coby svébytnou literární či historickou postavu z pozemského světa. Rekonstrukce Ježíšova života a díla je cílena k odkrytí historického Ježíše, hovořícího, konající, vztahující ho se ke skutečnostem. V posledních dvou studiích analyzuje pojetí Ježíš coby podobenství Boha - dostáváme k systematicko-teologickému, filozofickému diskurzu. Nechybí analýza ježíšovských tradic v rámci povelikonočního konceptu Matoušova evangelia.  

 

Michal Rejžo Pavlík patří k tzv. „nejmladší generaci“ autorů. Debutoval románem Kurvy nepláčou, v němž se snaží hledat příběh západočeského pohraničí. V knize mimoděk zachycuje polistopadovou generaci „dětí“,  které už jsou schopny vidět iluze a deziluze převratu, které dostihly jejich rodiče…
 

Jak vznikl trochu provokativní název prózy?

Název prózy vznikl z jediného pocitu. Když jsem jednou na podzim šel večerním městem, byla tma, pršelo a já přecházel křižovatku, najednou mi to prolítlo hlavou. Ta dvě slova ke mně zkrátka sama přišla (smích). Bylo to v době, kdy jsem už text měl rozepsaný, ta atmosféra deštivého podzimního večera mi s ním dokonale korespondovala.

Poté, co jsem zjistila, že nebudu slavnou spisovatelkou, jsem se rozhodla, že budu alespoň dobrou kuchařkou.  Vařila jsem týdny, měsíce a pak mi to bylo málo. Chtěla jsem víc. Třeba psát o jídle, když už nic, ale když jsem s tím začala a jak šílená vařila v deseti hrncích a snažila se zachytit své pocity, zjistila jsem, že má převratná esej O nezvratné úloze jídla v literatuře asi nevyjde. Jak skloubit literaturu a vaření, říkala jsem si stále.  A tak mě napadl nápad. Půjdu na to od lesa. Budu vařit podle knížek.  Konečně jistou inspiraci ve vaření mi byly knihy odjakživa. Dokonalá symbióza ztroskotané spisovatelky a geniální kuchařky se mi zjevila nečekaně jako zlaté prasátko na zdi o Vánocích. 

Novela Kreatura je rozčleněna do tří oddílů. Každý se pokouší nastínit možné pozadí a souvislosti tří odlišných, avšak podobně velmi temných událostí. První část za své východisko bere známou fotografii, na které sup číhá na podvyživené súdánské dítě; druhá část přibližuje okolnosti smrti Paula Celana, který se dobrovolně utopil v pařížské Seině; třetí pak pojednává o příčinách a následcích zatčení německého básníka Hölderlina na základě obvinění ze spiklenectví.
Tyto konkrétní momenty jsou brány jen jako orientační body, kolem nichž je vybudován barvitý obraz, který tvoří nenaplněné touhy, nepochopení, marnost a zmar, nemožnost nalézt sílu k roztržení dusivé pavučiny okolního světa. Jakkoli však nakonec kreatura pozře súdánského kojence, přinutí básníka Celana vstoupit s kameny v kapsách do řeky a i když je Hölderlin prohlášen za duševně nemocného a zbytek života stráví vzpomínkou na svou milou ležící v márnici, zanechává nám to doklad jejich boje, a tím možná i malou naději.

V pořadí druhé Básnické hlasy roku 2013 byly ve znamení ženských „altů“ - představily se tři básnířky, z toho dvě začínající. Jmenují se Veronika Motúzová a Ivana Kašpárková, trojlístek doplnila Lenka Daňhelová. Jejich uvedení se opět ujal Jakub Chrobák, který v úvodu – jako ostatně vždy – poděkoval všem, kteří večer umožnili, ale i těm, kteří mu dodávají kouzlo, což je také neslyšná, rychlá a vždy milá obsluha kavárny Evžen.

Je nepochybně chvályhodné, že Jan Balabán je tady u nás stále připomínaný a neopomenutelný. Je skvělé, že se mu ani tři roky po jeho smrti nedá vyhnout, že jsme jím neustále obklopeni. A velkou zásluhu na tom má právě Martina Klézlová, vedoucí Památníku Petra Bezruče a kurátorka výstavy s názvem Jan Balabán - Jsem tady. Pod její režií se v Historické budově Slezského zemského muzea v Opavě zrodila expozice mapující život, dílo i oblíbené místo Jana Balabána. Posledním zmíněným mám na mysli legendární prostor antikvariátu/klubu Černý pavouk, který do roku 2000 neodmyslitelně patřil k dnešní věhlasné ulici Stodolní v centru Ostravy. 

Milý deníčku, dnes se mi stalo něco tak strašného, že už nikdy nebude nic jako dřív. Zhlédla jsem všechny spoty Magnesia Litera 2013 a můj život už nebude nikdy takový, jako byl předtím, a to jsem si myslela, že nic tak hrozného jako video PEN klubu věnované Karlu Schwarzenbergovi dlouho neuvidím. Spoty, které mají prezentovat knihy a autory, jsou tak zoufalé a neinvenční, že jsem se zase jednou musela stydět za sebe, že čtu, za lidi, kteří po zhlédnutí těchto upoutávek nikdy číst nebudou, za celou literární obec a za trapnost veřejnoprávní televize, jejíž tým natočí první, co mu přijde na mysl. Výsledkem je popisnost trapnost a prvoplánovost. 

„Večer pro Martina Hilského s Martinem Hilským“ v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě, oslava sedmdesátých narozenin legendárního překladatele Shakespeara, byla dramatická od začátku do konce. Vše začalo oznámením o zdravotních problémech oslavence, které mu znemožnily mimo jiné i plánovanou přednášku na Ostravské univerzitě. Ještě den před večerem 3.4., o kterém hodlám dále skromně referovat, nebylo jisté, že se oslava na divadelních prknech uskuteční. Přesto se nakonec vše událo podle plánu, a možná dokonce lépe. Za to velký dík především Martinu Hilskému - o berlích a s jednou botou nenechal ostravské publikum na holičkách a připravil mu večer hodný zapamatování.  

Muž a žena. Zdánlivě dospělí. Uvěznění sami v sobě.  Zoufalí a opuštění.  Bolestně spolu a přece sobě vzdálení. Zdánlivě banální téma destruktivní lásky rozpracované na sedmdesáti stranách, to je nová próza Jana Těsnohlídka, Ada (2012), zahalená do barev polské vlajky.  Těsnohlídek ani tentokrát neustupuje od autobiografičnosti a svého již zavedeného vidění světa, které je notně stylizované do „opravdovosti“ a pesimistické.

V nakladatelství Barbara vyšel minulý rok Almanach neodekadence, který uspořádal Kamil Princ. Krom jeho textů tu najdeme zastoupených také šest dalších autorů a jednu autorku. Je otázka, jestli po tom, co si zde svůj prostor vydobyl J. H. Krchovský, ho dokáže někdo trumfnout. On už si tu svůj postmortální bizarní svět vytvořil, kraluje v něm a jiné lyrické subjekty se v něm těžko mohou prosadit, přesto si i jiní autoři snaží své koně protlačit.