V rámci cyklu článků „Ve stopách Josepha Beuyse“, ve kterém vás spolu s Terezií Foldynovou „postupně seznámíme s tvorbou evropských výtvarníků, kteří se do jisté míry nechali ovlivnit Beuysovým myšlením“, bych vás rád seznámil s dílem dalšího německého výtvarníka Emila Schumachera. Na první pohled se může zdát tato souvislost mezi chronicky známým zástupcem takzvaného konceptuálního umění, happeningu, performance, enviromentu a na straně druhé ortodoxním malířem fanaticky čistého malířského výrazu, takzvaného informelu, nesmyslná a nepochopitelná. Hádám jediným objektivním spojovacím článkem, který by mohl vést k podobným úvahám, je fakt, že Hans Strelow a Alfred Schmela, dva významní Düsseldorfští galeristi, se ve svých sbírkách poválečného německého umění koncentrovali na díla dvou výtvarníků: Josepha Beuyse a Emila Schumachera.

    Emil Schumacher se narodil 29. srpna 1912 v německém městě Hagen. Na přání svých rodičů studoval na střední škole reklamní grafiku. Jeho velkou zálibou bylo cestování na bicyklu. Už během středoškolského studia absolvoval cesty na bicyklu do Paříže a italského Lago Magiore. Po druhé světové válce začal pracovat jako malíř na volné noze a v  roce 1951 vznikly jeho první nepředmětné obrazy. V letech 1954-1960 získal prestižní ceny různých evropských, japonských a amerických muzeí a galerií. V letech 1958-1960 vyučoval na Akademii výtvarných umění v Hamburgu, následně se stal profesorem na Akademii v Karlsruhe. Schumacher ve volném čase hodně cestoval. Nejvýznamnějšími zeměmi, které očividně ovlivnily jeho tvorbu, byly Tunis, tehdejší Jugoslávie, USA, Maroko, Izrael a španělská Ibiza, kde se nakonec na sklonku života usadil. Emil Schumacher zemřel 4. října 1999 na Ibize ve věku 87 let.

   Žádné řecké kříže, iniciály, žádná rozloučení či vítaní typu „Bon jour, monsieur Beuys“, žádné konkrétní symboly, literární elementy, extrovertní útoky, politické či enviromentální angažování se. Nic takové v díle Emila Schumachera nenajdeme. A přece jen ho něco spojuje s dílem Beuyse i Tápiese. V prvním případě bych rád poukázal na to, že Beuys byl dost často obviňovaný ze zpátečnictví. Dnes nám to v případě legendy konceptuálního a procesuálního umění může připadat nepochopitelné, ale bylo tomu opravdu tak. Beuysovi se častokrát vysmívali kvůli jeho hluboké vášni k prastaré tradici šamanismu a jeho zvířecí kosmologii, k středověké mystice, mytologii, teosofii Rudolfa Steinera, obdivu k Leonardovi da Vinci a kvůli jeho hlubokému zájmu o problematiku křesťanství a spirituality jako takové. Zašlo to až tak daleko, že se mu veřejně vysmáli pro jeho „patetický, sentimentální a zpátečnický křesťanský kýč“. Doslova a do písmene byl označený jako „kýčový Kristus, pseudošaman, šarlatán či podvodník.“ Beuys na to reagoval velmi jednoduše: „Ano, vrátil jsem se zpět, ale jen proto, abych celou tu fundamentální otázku vrhl vpřed...“. A stejně tak se vrátil i Emil Schumacher. Možná dokonce ještě „dál“ než Beuys. Schumacher se vrátil k pravěkému jeskynnímu umění, k námi předpokládanému umění pravěkých šamanů a jejich lovecké magii. Nechal se vést uměním Altamiry a Lascaux a fascinovaný geniální pravěkou linií a kresbou na strukturovaném reliéfním pozadí kolorovaném přírodními pigmenty se dopracoval k nejčistší podobě „abstraktního“ expresionismu německého poválečného umění. Na jeho obrazech se zjevují maximálně stylizované a abstrahované postavy zvířat a lidí. Jeho kresba je „primitivní“ a nelíbivá, tedy pravdivá. Pozadí naproti tomu tvoří vysoko kultivované a dlouhými osobními zkušenostmi „vyškolené“ struktury a plochy, ve kterých Schumacher představuje své vrcholné formální mistrovství. Častokrát pracuje s pigmenty, asfaltem či šelakem (přírodní surovina obsahující vosk, pozn. redakce). Závěrečná kresba provedená uhlem anebo pastelem je v kontrastu k pozadí nerafinovaná. Schumacher stejně tak pracuje s náboženskou tematikou, především pak s výjevy starozákonních měst, jejichž „abstraktní“ zobrazení vytváří nejprve ve svých představách a následně na plátně či na dřevě jako paměťové vize a krajiny. Malířská archeologie. A to všechno v jistém rozporu s Beuysovým výrokem: „Malba je mrtvá“, když se jeho celoživotním krédem stává: „Stále znova maluji svůj obraz.“

    V druhém případě bych se zaměřil na reakci Emila Schumachera v jednom rozhovoru, ve kterém jeho dílo přirovnali k dílu Antoniho Tápiese: „Jak to můžete porovnávat?! Podívali jste se vůbec na jeho obrazy? Nemáme spolu téměř nic společného. Jeho dílo je přísné jako celý jeho španělský a katalánský rod.“ Přísnost! Neobyčejné, slyšet od Němce „přísnost“ jako „výčitku“. Stejně tak v dalším příkladu bych rád poukázal na to, jak je Schumacher ve svém přístupu „neněmecký“. Jde o slavný výrok Picassa: „Já nehledám, já nacházím“, a o dvě rozdílné interpretace tohoto výroku. První pochází od současného německého malíře Anselma Kiefera: „U Picassa se zde jedná o otázku jeho talentu“. Celkem jednoduché a srozumitelné: ctižádostivý a „budující“ Kiefer vidí v tomto výroku „arogantní“ prezentaci Picassového génia. Naproti tomu Tápies reaguje: „Picasso zde poukazuje na vážnost a rozhodující sílu intuice, kterou tak vyzdvihuje jako nejpodstatnější faktor tvořivé práce.“ Stejně tak srozumitelné: kdo nehledá, zákonitě nachází něco překvapivého... A intuice je právě silou, které se Schumacher upsal snad nejvíce. Daleko od typické německé těžkosti Anselma Kiefera plné germánské mytologie a historie. Schumacher hledá čistý malířský výraz. Možná i z toho důvodu zůstává v Německu často nepochopený a nepovšimnutý. Na rozdíl od Tápiesovy zemitosti se nezřídka přiklání k starověkým mystickým barvám: červené, žluté, černé a bílé. U Schumachera se tu jedná o další závažnou zkušenost pravěkého člověka: oheň. Oheň a jeho popel. Vznik a zánik. V těchto kombinacích dosahuje Schumacher často až extatické barevnosti akvarelů Emila Noldeho, při čem však Schumacherovo kouzelné malířské gesto vyžaduje formátovou monumentálnost. V množství svých prací poukazuje i na další významný moment v dějinách člověka a lidské civilizace – je jím kruh.

    V současnosti je možno vidět obrovskou sbírku Schumacherových prací v „Emil Schumacher Museum“ v jeho rodném Hagen. Návštěvu tohoto muzea vám vřele doporučuji. Teď už se vám nemůže stát to, co se stalo mně. Šel jsem totiž jeho muzeum navštívit rok před jeho dokončením.