Poslední sbírka Martina Skýpaly Příběhy písmen (Protimluv, 2010) nese název neoriginálně výstižný. Sbírka příběhů ve mně rozpoutala řadu asociací. Vybavili se mi různí mí známí i neznámí, postavičky městské i vesnické, ale i pár básníků.         
Báseň je v Příbězích písmen vhledem do života postav pojmenovaných písmeny. Básnická vyprávění mi připomněla novější sbírku Nebožky Radka Fridricha, ze kterých na mě ale, na rozdíl od Skýpalových básní, nedýchla autenticita. Také jsem si v souvislosti s písmeny vzpomněla na Kasalovo „co bez čísla je – to jsem“ (Bláznův dům, s. 45). Jako něco, co nelze postihnout. Mohli bychom se tedy dostat od otázky autenticity až k otázce identity. Přesto nenacházíme-li u Skýpaly jména, ale jen písmena, jedná se o ztrátu identity? Může to na první pohled vyvolat takový dojem, nicméně není tomu tak. Subjekty-postavy ve Skýpalově poezii jsou pevně zakotvené ve svých mezilidských vztazích a ve společnosti. Jen v jedné básni se dostáváme od momentky dne až k celoživotní charakteristice a vývoji postav. Nacházíme konkrétní radosti i starosti (více to druhé) jednotlivců, rodin, smutné koloběhy domácností. Zažité ubíjející stereotypy a přetvářky. Odkrývání toho, co jindy zůstává právě před sousedy a známými nejlépe skryto, aby se totiž o nás neříkalo to a to…
Podíváme se do životů mladých – na nechtěná těhotenství a následná řešení, podíváme se i do životů starších a na jejich paranoii. Jsme u toho, když vidíme, k čemu všemu člověka dotlačí okolí.   
V nostalgicky laděných básních nacházíme však náznaky ironického humoru, který mimo jiné přináší právě i hra s písmeny: „Dává své dceři za vzor paní M. / Nadává dceři K, že je k…,“ (s. 9). Znát Skýpalovo okolí, bavila bych se možná i nad hledáním vzorů postav-písmen. Pokud tedy jsou.      
Pamatuji si školní klišé, poučku, že lyrika tu je k přenášení pocitů. Jako by nic ostatního také tak nemohlo fungovat. Dokazuje se, že básnické texty s epickou výstavbou (a klasickou větnou stavbou s interpunkcí) mohou vždy působit na čtenáře stejně jako lyrické. Nebo mnohem důrazněji.  
Oproti předchozím autorovým sbírkám jsou tyto texty méně zvukově hravé, ubylo jazykových her. Vrcholu však dosáhla jiná rovina – pozorovatele. Skýpalova sbírka je dokonalou karikaturou lidských životů a myslí. „Pan G ze Zábřehu / má podanou přihlášku k policii, když teď berou. / O víkendu chodí na ryby, / pak se vykloní z okna paneláku a rozhání výrostky vzduchovkou. // Paní Š. říká, že za to může zaražené sperma.“ (s. 16).

Anebo to není karikatura, ale prostě jen realistické ztvárnění?

Chvíle štěstí

Pan P hledá klíče

od svého vozu Audi A4.

Že by v tom měly prsty děti?

V duchu obviňuje celý svět, tak strašně zuří.

Už před pěti minutami

měl jet kolem výstražné tabule varující „POZOR!!!“

v místě častých dopravních nehod

na 42. Kilometru dálnice D1.

Klíče nikde, manželka hledá, děti hledají

už půl hodiny, pak

se děti schoulí do klubíčka a brečí,

pan P klečí před svou ženou a ta na něj nechápavě zírá.

„Prosím tě,“ křičí, „prosím tě, řekni mi, kde jsou!“

Pak náhle zahlídne klíč na místě,

kam ho položil včera večer,

a zdá se mu, že se na něho snad výsměšně zubí.

Rychle ho popadne, vyběhne před dům

a hledá svůj vůz, který tam však není.

Je zaparkován 42 km od tohoto místa.

Přesně tam, kde ho dnes o půl druhé ráno

zastavila hlídka dopravní policie.

Najednou z něho všechno spadne.

Otočí se a vyběhne na jeden zátah

až do pátého patra.

Políbí ženu i děti,

usmívá se a mluví o květinách.

Paní P volá pohotovost,

ale děti jsou šťastné jako už nikdy

a pan P je také šťastný jako už nikdy

a jejich štěstí potrvá ještě 14 minut a 49 vteřin.